On the wing - 48. část - Návrat domů

14. listopadu 2011 v 18:55 | StealthKaelly |  On the wing

Stealth 2 - Flight to home
On the wing - Na křídle
48. Návrat domů


Byli na cestě celý den. Míjeli planiny, stromy, a jednou za čas i nějaké to zvíře. Pro EDIho to byla jedna úžasná jízda. Cítil se, jako by teď viděl svět z úplně neznámého úhlu. Bolest mohla odejít, obavy mohli být pryč, ale teď se mohl klidně jen dívat a vnímat. Z nějakého důvodu si přál, aby tahle jízda nikdy neskončila, přál si takhle vidět celý svět. Cítil, že ho Ben tiskne blíž, a jak s nimi cestuje slunce. Truck si razil svou cestu, a díky mikrofonu v návěsu mohli mluvit s ostatními. Jack se ukázal, jako velmi výřečný, optimistický a zábavný. Měl v zásobě kupu vtipů, a jeho smích byl hluboký a upřímný. A jeho oči přímo zářily štěstím, když se také zasmáli. Vypadalo to, že opravdu miloval, když se díky němu lidé smáli a dělal je šťastnými. Lidé byli od sebe, tak rozdílní. A musel přiznat, že nikdy neviděl Karu se tak moc smát.


Jízda pokračovala a po nějakém čase si vyměnili místa. Ale dokonce i když nikdo z nich zrovna nevěděl, o čem už povídat, tak Jack stále mluvil a smál se. Ben s Henrym byly poslední, kdo udržovali konverzaci. Takže seděli vedle řidiče a ostatní tři seděli a opírali se o sebe v návěsu, v tichosti a se zavřenýma očima. Takhle jim to vlastně i vyhovovalo.

Když truck zastavil, tak to přímo cítili. Velké dveře se otevřeli a Jack jim řekl, aby se zvedli a znova řekli ahoj světu. Hluk kolem nich jim napovídal, že se dostali na místo, kde se setkají s armádou. Vyskočili z trucku, ale Keith EDImu řekl, aby zůstal uvnitř. Stále raději chtěl, aby ho zatím neviděli. Cítil, že je to tak lepší. Henry s Benem také vytáhli Andreu s Reou. Ben se díval okolo na tváře vojáků a cosi si pro sebe zamumlal.

"Je dobré vidět, že žijete poručíku Gannone." jeden z vojáků začal mluvit a Ben jednoduše přikývl. Jo, to byla přece po tom všem dobrá věc, být naživu. Sledoval Andreu a její AI, jak je tahají do helikoptéry. Popravdě se divil, jestli EDI ten stroj viděl. Ale nic necítil, takže asi ne. Měli na ně tolik otázek. Jack si byl jistý, že tam byli alespoň půl hodiny, jen stáli a mluvili. Jako poslední slova voják chtěl, aby se k nim připojili na jejich cestě zpět na základnu. Ben o tomhle docela dost váhal. Ale rozhodl se rychle.

"Ne."

"Promiňte?"

"Nejdeme s vámi." Ben jednoduše odpověděl a položil si ruce na boky, neměl v úmyslu couvnout zpět. Dokonce i když teď si na to musel sehnat sakra dobrý důvod. Když okolo přešel Keith a položil Benovi na rameno ruku, tak si pilot usmyslel, že možná nebude muset lhát.

"Potřebujeme si něco obstarat u mě doma, později se k vám přidáme, jestli budeme moct ovšem." Keith mluvil velmi klidně a jistě, voják nemohl určitě vidět, že cosi skrývají. "Tohle je velmi důležitá věc, poté vám můžeme znova pomoct. Doufám, že se dokážete postarat o Andreu sami, než dorazíme."

"Ale vy s námi musíte jít-"

"Na nic nás nepotřebujete." přerušila Kara vojáka. "Můžete jí přinutit mluvit vy sami. My máme vlastní věci na práci." začali nastupovat zpět do trucku a voják na ně jen zavolal.

"A co si jako myslíte, že budete dělat?!"

Henry se k němu otočil se zákeřným pohledem. "Připravíme se na boj!" naskočili do trucku a Jack za to byl upřímně rád. Nenáviděl čekat, když bude cesta pokračovat.

"ALE VY NEMŮŽETE-"

"Sorry, ale můžeme!" zavolala Henry zpět a voják si najednou začal mnout bradu, kde už tohle slyšel? Díval se na truck a poté si povzdychl. Dobře, byli na živu, dostali k nim vězně, a řekli že se vrátí. Myslel že to bylo dost, aby tenhle den už podtrhnul, jako úspěch. Teď jen musel informovat kapitána Bruce.

"Ok lidi, další zastávka, a váš domov." řekl Jack a ostatní mu ukázali šťastný úsměv. "Fajn, tak si obstaráme i nějakou dobrou hudbu." Keith věnoval pozornost EDImu, když to Jack řekl a všichni ostatní se zarazili na místě.

"Hm? Děje se něco?" zeptal se a Tim se k němu otočil s umučeným pohledem.

"Jo, ta hudba." v okamžiku se ozvala ztřeštěná a šílená hudba, a všichni cítili, jak se truck houpe z jedné strany na druhou. Keith okamžitě přitáhl EDIho k sobě, ale po chvíli poznal, že si Jack s truckem prostě jen hraje. Uklidnil se, ale i tak EDIho držel blízko.

"Jedeme domů Eddie." usmál se. "Jedeme domů." byl rád, když mu odpovědí bylo něžné dotknutí křídlem na jeho tvář. Ano, vraceli se domů.

/ - /

Byla už noc. Letěli celý den a tma noci konečně přišla. Jazz se rozhodl přistát. Utíkali od toho okamžiku, kdy se dostali ven z pevnosti. Věděl, že to není dost, ale musel se ujistit, že to Shane zvládá. Chtěl mu dopřát malou chvíli odpočinku. Otevřel kokpit a nechal člověka vylézt. Shane si stále třel ruku, a udělal několik kroků. Celý let nemluvil. Jazz chtěl cosi říct, ale mlčel. Věděl, že Shane by teď nereagoval, ten kluk potřeboval čas, aby se znova vzpamatoval. Dělal další pomalé kroky, a přemýšlel. Kam půjdou teď?

Najednou se Jazzovi senzory naostřily a Shane se pomalu otočil na stranu. Než mohl cokoliv udělat, tak už hleděl do jasných zelených očí. V dalších vteřinách už se našel na zemi, a velice lehce rozpoznal Justina. Ty oči nemohl zapomenout. Druhý kluk se o něj opíral, a tlačil ho dolů s jednou rukou na Shanově hrudi. Jazz měl nutkání zasáhnout, ale Shane mu dal signál , aby se držel vzadu. Takže helikoptéra, tam jenom stála a sledovala zrzka. Justin poté zvedl pohled od Shana a podíval se na vrtulník.

"Další..." zašeptal a ihned na to lapal po dechu, když ho Shane kopnul přímo do břicha. Shane se vymanil z Justinova dosahu a zelené oči se na něj zaleskly se zlým pohledem. Po chvíli funění jen vyskočil, ale minul Shana. Okamžitě se zvedl a tentokrát ho strhnul dolů jednou rukou. Dostal ho znova na zem a začal Shana tahat za vlasy. "Já ti vytrhám vlasy! Vytrhám ti vlasy! Tvoje vlasy! slyšíš mě!........................ ty máš tak hebké vlasy." V momentě se Shanovi oči rozšířily, když Justin přestal útočit a namísto toho mu začal hladit jeho dlouhé vlasy.

"Chtěl si bojovat, nebo co?"

"... jo." dostal další zásah od Shana, tentokrát do nosu. Jazz to jenom sledoval, kdo byl tenhle kluk? Dobře, ať to byl kdokoliv, tak to vypadalo, že se znají. Ale Jazz byl nervózní, něco cítil. Něco povědomého, vypadalo to,že nablízku je jiná AI. A navrhoval, že tenhle kluk s tím má něco společného. Možná... Pokračovali dál v bitce, popravdě měli hodně kontaktů z očí do očí. Oba měli s tím druhým nějaký nevyřízený účet, dokonce i když tohle nebyl nejlepší způsob na vyřešení.

"Nemám rád šmejdy, a ty mi pořád dlužíš za tu loď."

"Dlužíš mi ty! Kdo mi hodil batoh na hlavu?! TY! Jseš pošahanej? Batoh na hlavu!"

"Zasloužil sis to!" zavrčel Justin a pokračovali s ranami pěstmi, kopance a házením toho druhého na zem. Jazz to stále sledoval, a možná začínal chápat co se to tu děje. A vypadlo to, že tomu klukovi vůbec nevadil. Popravdě to byla velmi zajímavá scéna ke vzhlédnutí. Chtěl Shanovi pomoct, ale respektoval jeho přání, aby si poradil sám. Přece jen, Shane udělal to co chtěl on, teď byl Jazzův čas poslechnout. Ale jestli se stane, něco špatného, tak pomůže. Shane byl důvod, proč tu na prvním místě byl. Tenhle vzácný člověk pro něj byla ta nejdůležitější věc, o kterou se staral. Neměl v úmyslu, aby ho nechal se zranit. Ale vypadalo to,ž e to nebude potřeba. To byla dobrá věc.

Znova se dorazili na zem, a Justin se s hrubým funěním podíval na Shana. a chvíli mu připadalo, že z tohohle úhlu pohledu vypadal jako.... holka. Justin si zrovna teď uvědomil, jak je druhý kluk malý a velmi hubený, a ty oči, dlouhé vlasy...

"Jako holka." Justin zapískal a Shane se na něj šokovaně podíval.

"Co?"

"Vypadáš jako holka, teď to vidím!" postřehl Justin prstem a v okamžiku na něj skočil shane se zataženými pěstmi, aby mu uštědřil ránu. Jazz se musel zachechtat když to viděl, ale odněkud slyšel nízké zavrčení. Když se podíval okolo, tak nikoho neviděl. Teď si byl jistý, že ke něco nablízku.

Justin s Shanem pokračovali v jejich souboji, když Justin konečně dokázal udržet Shana pod ním. Chtěl ho zasáhnout přímo do tváře, a Jazz už byl připravený vystartovat, aby toho kluka strhnul dolů, když se zastavil. Justin od Shane uslyšel syknutí, když mu zmáčkl pravou ruku. Pomalu také Shanovi odhrnul vlasy z tváře, aby se mu podíval do obličeje. Okolo oka měl modrou modřinu. Ta byla určitě způsobená silnou ranou, ale to nebyla jeho práce. Ale doteď si toho nevšiml, protože byl trošičku víc divočejší. Pořád tlačil na Shanovu ruku, a poté s jeho zelené oči podívaly do stříbrných.

"Tak, ty jsi zraněný. Mohl si to říct, nebojoval bych s tebou." Propustil Shanovu pravou ruku, a ten vydal malé syknutí.

"Proč jsi tady, jestli mě chceš zabít, udělej to teď!" vyplivnul Shane a Justin si prohrábl své zrzavé vlasy.

"Jsem tady, protože ty jsi jeden z nejbližších lidí Jacena. Nechci, aby si způsobil ještě nějaké problémy té partě z lodi. A řekl jsem ti, že mi za minule dlužíš!"

"Takže to je jediný důvod proč jsi tady?" vydechl Shane a Justin ho přirazil pevněji k zemi, natáhl k němu krk a podíval se mu přímo do očí.

"Jsem taky zvědavej, proč jsi tady, a ne s Jacenem. A ta AI..." Justin se podíval přímo na Jazze. Viděl na jeho těle popáleniny, a přímí pohled AI na něj. "Skoro to až vypadá , že utíkáš."

"A s tím máš problém?"

"Vlastně jo. Nevím o co ti jde. A nesnáším lidi, co si se mnou zahrávaj."

Shane se s hlubokým pohledem podíval na druhého kluka. "Ty ani nevíš, jak se jmenuju, že jo?" Justin se teď zastavil, když mu to Shane řekl, s velmi klidným tónem hlasu. To byla pravda...

"Nevím." přiznal.

"A co se mnou chceš udělat teď?" Shane se zeptal a cítil, jak tlak na jeho hrudi pomalu odchází. Justin odtamtud stáhl ruku a postavil se.

"To záleží na tobě. Pořád jsi lovec, myslel jsem že si pořád na zlé straně."

"Temná strana Síly?" zeptal se Shane.

"Něco takovýho."

"...Už pro Jacena nepracuju, jestli to chceš slyšet." Shane se posadil. "A ani nechci. Poděkuj Jazzovi, že tam nejsem."

Teď se k němu Justin otočil s překvapeným pohledem. "Nechceš tam být?" Shane přikývl, a Justin se zazubil. "I tak jsi šmejd. Budu tě sledovat."

Shane zafuněl. "A ty jsi vlastně kdo? Nejsi mechanik na té lodi, nevěřím ti."

Zrzavý kluk se k němu otočil a založil si ruce za hlavu. "Jsem klaďas. To je pro teď dost. Ale... Moje jméno je Justin. A ty budeš mít asi nějaké ženské jméno, vypadáš tak." postřehnul a viděl, jak se Shane zarazil a jak mu tiká obočí.

"Nevypadám..."

"Jo, vypadáš. Podívej se na sebe, jseš malej, hubenej, máš jemné rysy ve tváři a dlouhé vlasy. Sakra, dokázal bych si tě splést s ženskou, kdybych tě viděl zezadu. Tak jak se jmenuješ?"

"Naser si." to nebyla úplně ta odpověď, kterou Justin čekal. Jen zafuněl, a otočil se k tomu druhému zády. Jazz to všechno sledoval, a musel přiznat, že začínali mít velmi roztomilý a tvrdohlavý vztah.

"Fajn, nepotřebuju to nakonec vědět." zafuněl Justin, a všiml si že si Shane tře zraněnou ruku. Ihned po tom okamžiku uslyšel podivný zvuk. Jazz to také slyšel, a ihned přispěchal k Shanovi.

"Měli bychom pohnout."

"Proč? Někdo sem jde?"

Shane přikývl, ale podíval se na Jazze. "Říkal jsem ti, že utíkat,nemá smysl, dostanou nás tam zpátky." poté pohlédl na Justina. "Jestli jim vážně chceš pomoct, tak najdi jednoho chlapa."

"Co? A koho?"

"Lidé říkají, že teď žije v Los Angeles. Jeho jméno je George Cummings. Najděte ho." řekl Shane, a na jeho tváři hrál jistý úsměv. Justin se stále ptal sám sebe, proč by mu měl věřit. Cítil se tak zvláštně, když toho kluka pozoroval. Ale bylo vidět, že Jacena taky nesnáší. Takže ve finále Justin jen mrkl, zamával rukou a vzdálil se. Potom se Shane posadil do Jazzova kokpitu a znova vzlétli.

Schovali se na blízkém místě, které bylo skryto stromy a hustou přírodou. Shane se jen unaveně opíral o Jazze a znova se pomalu začínal ptát. "Proč jsi to udělal?"

Jazz zamrkal a jeho kvantové CPU mu dodalo čistou odpověď. "Chci tě zachránit Shane. A možná jsem taky sobec. Chci to taky pro sebe."

"Pořád nechápu, jak ti můžu bejt užitečnej." zašeptal chlapec, ale AI to slyšela.

"Chci, aby jsi byl můj partner."

Shane teď už neodpověděl. Jen se zachumlal dolů na zem. Tohle bylo zbytečné, Jacen byl určitě už teď na lovu. On jenom čekal, až si pro něj přijde. Ale Jazz... a ten kluk... Justin. Opravdu si nebyl jistý, jaká je jeho v role v tomhle příběhu, už ne. Ale věděl, že to brzy zjistí.

/ - /

Elora byla docela nervózní. Nebyla typ ženy, která s oblibou panikaří, ale nebyla klidná. Stále čekala na zprávy. Od kapitána Marshfielda, kapitána Bruce a EDIho s partou. Teď byla v úschově, v malé nádrži s vodou. Bylo to lepší, než jenom stát na tvrdé zemi. Musela se hýbat, a na podlaze nebylo dost místa, aby to dovolovala. Čekala mnoho hodin, než zprávy konečně dorazily. Pozvedla zrak. Kapitán Bruce přišel osobně. Nechala naskočit senzory, aby ho co nejlépe slyšela.

"Dobré zprávy, jsou naživu."

Její oči se těmi slovy rozzářily. Ano tohle bylo to, co chtěla slyšet. "A kde jsou?"

"Jsou na cestě do domu Keitha Orbita. Řekl, že tam potřebuje něco velmi důležitého. Ale dostali k nám zajatce."

"Takže?"

Kapitán přikývl. "Dostaneme šanci získat víc informací."

/ - /

Jacen byl teď opravdu naštvaný, a on sám si myslel, že pro tenhle stav to bylo velmi slabé slovo. Jak se opovažuje utíkat, s tím zasraným vrtulníkem! Jacen byl vzteklý, chtěl EDIho zpátky ihned! Ale teď AI nebyla ta nejdůležitější věc, kterou měl na mysli. Shane. Jacen to musel přiznat, Shane byl více důležitý, než EDI. Věděl všechno. A byl vlastně jeho pravá ruka, musel ho dostat zpět! Jacen už dávno vyslal malé letouny. Budou po nich pátrat. A ještě stále nedostal žádné zprávy od Andrey. Co si myslela? On byl ten, kdo tu dával rozkazy, Ten kdo měl o všem vědět, jako první. A ona to ignorovala! Ale poté se znova uklidnil, protože tam byla jedna věc. Teď si vzpomněl. Tohle byla cesta, jak Shana přivézt velmi rychle zpátky.

/ - /

Každou minutou dne pokračovali v cestě. A všichni nenáviděli to, že pokračovali s tou stupidní hudbou. Jack je typ muže, který ví, kdy je hladový, takže zastavil v obchodě pro jídlo. Všichni mohli říct, že jim nic nechybělo, a tak jízda spokojeně pokračovala. Zabralo to celý den, a když konečně dorazili na správné místo, tak už byla tma. Ben spokojeně spal, s EDIm zachumlaným u něj. Takže, když truck zastavil a on pomalu otevřel oči, tak mu zabralo nějaký čas na to si uvědomit, kde vlastně jsou. EDI také zvedl hlavu, a podívali se na sebe.

"Ok děcka, vylezte! Jste doma!" Jack otevřel dveře a všichni vyskákali ven, a až tehdy se Ben zvednul. Seskočil dolů z trucku a jeho oči se zaleskly. Tohle místo znal. Vzpomínal, když to tu viděl naposledy, Keithův dům. Tohle bylo místo, kde se všechno dalo do pohybu. EDI se dostal na kraj trucku a také se podíval. Věděl moc dobře, o čem Ben přemýšlí, myslel na to samé. Pamatoval si na ten den, kdy dostal své nové tělo, když ho Ben učil létat, a jak se on snažil dostat deku pro svého přítele. A poté... když přišel ke svému otci. Pamatoval si všechno. Vše než odsud odešli. A loď, a ta pláž, pláž! Všechno mu létalo myslí, a teď se opravdu cítil, že se vrací domů. Odpustili mu, už se nebál.

Teď se to všechno zdálo tak vzdálené, jako by to byla věčnost, kdy se to stalo. EDI popravdě opravdu nedokázal věřit, že se vrací domů. Tohle místo bylo jeho domov, a on byl teď opravdu šťastný, když to znova viděl. Nemohl se dočkat okamžiku, kdy otevřou dveře a dostanou se dovnitř. Kara s Jackem pobídli Jacka, aby zůstal a Keith je poté zavedl ke vchodu do domu. Ben na EDIm sledoval, že si myslí úplně to samé. Ostatní se zvědavě rozhlíželi okolo. Dům stál osamoceně a vyhlížel velmi klidně a tiše. Když konečně dosáhli dveří, Keith je otevřel a vstoupili do domu.

Ben se s EDIm rozhlédl. A všechno bylo takové, jako když to tu opustily. Ben věděl, co Keith potřebuje udělat s EDIm, tak řekl ostatním aby ho následovali.

"Dobře lidi, jestli chcete můžu vás tu provést, a jestli to Keith dovolí." doktor se otočil k Benovi a přikývl, s rukama založenýma na hrudi.

"Jistě, když nic nerozbijete."

Ben se rošťácky usmál. "Ok, tak jdem."

"Bene..." promluvil Keith a pilot se na něj podíval. "Teď mluvím vážně."

"... ok, zkusím tu všechno udržet v původním stavu." Ben konečně slíbil a započal prohlídku spolu s ostatními. Keith jen vzdychnul, opravdu nevěděl, jestli je moudré věřit Benovi. Ale z nějakého důvodu si myslel, že si na to bude muset zvyknout. Po chvíli konečně šel s EDIm do dílny. AI se zvědavě rozhlížela a Keith ho položil na pracovní stůl. Vzal si nástroje a začal pracovat.

EDI ho sledoval celou dobu, když mu začal sundávat kryt, a poté se v něm probudil neznámý instinkt. Ucukl zpět a Keith se zmateně díval na svého syna. "Eddie... ty se... stydíš?" Oči AI se zaleskly.

"Nevím... nevím co se stalo."

Po chvíli se Keith jen usmál. "Chápu." znova se dotknul EDIho krytu a pomalu ho začal prsty hladit. "Potřebuju to sundat, tak prosím zůstaň v klidu." doktor poprosil a EDI ho tentokrát kompletně poslechl. Ten divný pocit tam stále byl, ale snažil se ho ignorovat. Keith pomalu odstraňoval kryt z jeho hrudi a křídel. Dokonce sundal i kryt na hlavě. EDI se vlastně cítil nepohodlně, když viděl své vnitřní obvody a vše. Teď tam nebylo nic, co by chránilo jeho vnitřní tělo. Také navrhl, že určitě nevypadá nejlépe. ale všiml si, že pod všemi obvody je modré světlo. Jeho vnitřní tělo zářilo jasnou modrou barvou, stejně jako jeho oči. Keith ho sledoval, viděl že EDI vše prozkoumává. Byl to velmi zvláštní pohled. Díval se na stroj, který sestrojil. Viděl každý menší kabel, senzor, všechno. A viděl přesně každý malý kousek. Každý malý kabel, a on přesně věděl kam ho zapojit.

Byl to neobyčejný pohled. a byl si jistý, že někteří lidé by byli znechuceni EDIho nynějším vzhledem. Ale on ne. Pro něj to bylo něco, co znal a miloval. Něco, co vlastníma rukama vytvořil. Ale věděl, že EDI potřebuje pomoc, takže se na něj dlouho nedíval. Jenom vzal jeho deku a položil jí na EDIho záda a křídla.

"Určitě nechceš, aby tě takhle někdo viděl."

EDI se na něj podíval. To byla pravda, ale měl něco co chtěl říct. "Pokud to nejsi ty." Keith se ve vteřině zastavil v prozkoumávání EDIho poškozené hrudi, a po ucuknutí se usmál. Plně ho příjmul.

"A Ben?"

AI na chvíli přemýšlela, než vydala odpověď. "Možná. Nemyslím, že by mě takhle chtěl vidět."

Keith potřásl hlavou. "Ne Eddie, takhle nemysli. Přátelé tě chtějí vždycky vidět, dokonce i když vypadáš takhle. Byl by možná šokovaný, ale myslím že i tak by se na tebe podíval a usmál se."

EDI pevně seděl, zatímco Keith prozkoumával poškozené místo. "Kde jsi se to naučil?" nechtěl svého stvořitele udělat smutným, nebo rozechvělým, ale odpověď nebyla šťastná.

"Od Jacena, když jsme byli přátelé." nechtěl lhát, byla to pravda. V těhle časech, mu vše připadalo o tolik lepší. Musel spolknout tvrdou pravdu, když se jeho přítel otočil proti němu. Ale nemyslel si, že EDI přijde s tímto druhem otázky.

"Řekni mi, prosím řekni mi, kdyby se nikdy nezměnil, vybral by sis mě, nebo jeho?" dotek na jeho v těle v té chvíli přestal. Možná, někde hluboko v jeho mysli si to Keith přál, to že se EDI na tohle nikdy nezeptá. Bylo to popravdě bolestivé rozhodnutí. Bylo to mezi jeho nejlepším přítelem a synem, kdyby se nikdy nezměnil... Přemýšlel o tom, ale když se na EDIho podíval znova, tak se rozhodl.

"Ty. Vytvořil jsem tě vlastníma rukama. A kdyby se Jacen nezměnil, tak by nebyl důvod se mezi vámi rozhodovat. Ale takhle..." doktor položil ruku na EDIho křídlo. "Ty jsi ta nejdůležitější osoba v mém životě." protřel mu křídlo, a poté si uvědomil co musel udělat. "Budu ti muset vyndat srdce."

EDIho oči se rozšířily, určitě šokem, překvapením a strachem. "Moje srdce?"

Vědec přikývl. "Ano. Ale neboj se, nic ti to neudělá, pořád bude připojené. Potřebuju si být jistý, že je v dobrém stavu po tomhle všem." letadlo si jisté nebylo. Ano věřil svému tvůrci, ale brát jeho srdce ven z těla... "Můžu to udělat?" zeptal se Keith a EDI tentokrát přikývl. Co se dělo dál, byla jedna z nejpodivnějších věcí v jeho celém životě. Keith mu otevřel hruď a pomalu, něžně a extrémně opatrně vytáhl zářící část. EDI se třásl, a byl velmi nervózní. Cítil Keithův dotek uvnitř jeho těla. Oči AI se rozšířily, když se to objevilo na jeho senzorech. Viděl to!

Keith teď držel citlivý stroj, který zářil silným modrým světlem. Byl dlouhý, úzký a skoro se zaváděl do tvaru písmene S. Ale jemnějšího. Skrz zář, bylo srdce zbarveno do modré a černé barvy, tak jako jeho tělo. Ale prostředek té věci silně svítil. Srdce bylo stálo propojené s jeho tělem několika silnými kabely. Poté když se podíval pozorněji, tak si něčeho všimnul. Bilo, stejně jako lidské a zvířecí. Bylo to jako by byl opravdu živá bytost...

"Tohle je..."

"Tvoje srdce Eddie."

"Ale vždyť bije!" zakřičel EDI a Keith mohl přísahat, že v jeho očích viděl slzy.

"To ano. Víš Eddie, chtěl jsem ho připodobnit skutečnému srdci, jak to jen šlo." EDI se na to znova podíval. Bylo to tak krásné! Nemohl uvěřit, že to bylo součástí jeho, část která ho celou tu dobu držela naživu. "Teď to zkontroluju, tak prosím zůstaň takhle."

EDI poslechl, a nechal svého tvůrce, aby pokračoval v práci. Zabralo to nějaký čas, ale Keith si mohl být po chvíli jistý, že je srdce v pořádku. Pokračoval v práci, dokud neměl jistotu, že nepřehlídnul jediný detail. EDI věděl, že by klidně prohlédl každý sebemenší obvod, kdyby to bylo potřeba. Dvě dlouhé hodiny odpluly, a EDI po nějakém čase usnul. Jeho tělo chtělo nazpět energii, a on neprotestoval. Keith pokračoval v opravách sám. Když se EDI po dvou hodinách probudil, tak viděl že jeho otec spí. Keith seděl v židli, blízko pracovního stolu, a opíral se o něj. Hlavu měl položenou na EDIho těle a tak i ruce.

EDI si myslel, že možná usnul při práci, ale když se podíval na sebe, tak byl v pořádku. Zase měl svůj kryt na těle a cítil se o tolik lépe. Keith jako první věc dokončil opravy. Poté si dovolil usnout a dopřát si odpočinek. EDI ho chvíli sledoval, bylo to vlastně pěkné sledovat člověka spát. Dokonce i v tomhle stavu, vypadali tak živě a nevinně. AI si položila hlavu blíž ke svému stvořiteli a rozhodl se, že se také vyspí. Další den toho bude hodně na práci.

Zatímco EDI spal, tak Keith řekl ostatním, že se také můžou vyspat, nebo si dělat co chtějí. Jako by to byl i jejich domov. Henry, Tim a Jack zůstali v obývacím pokoji, sledovali televizi a Ben s Karou šli prozkoumávat tohle velké místo. Dostali se do místnosti s knihami, takže to byla asi knihovna. Kara vzala jednu z knih a otevřela ji.

"Velkej dům, až moc když tu žije sám." Ben na tohle musel přikývnout. Myslel si to samé, když sem přišel poprvé. "Vážně nevím, jak takhle může žít. Je to pěkný dům, ale..."

"Moc prázdnej." doplnil Ben větu, a Kara s kývnutím zavřela knihu a vrátila jí na místo.

"Bene..."

Pilot se k ní otočil a Kara mu ukázala nejistý pohled. "Ten polibek, v té jeskyni... Ten nebyl vážný, že ne? Bylo to jen kvůli té chvíli, řekni mi to."

Ben neměl nejmenší chuť to vyslovit. Úplně na to zapomněl. Vážně. Co si v tu chvíli myslel? Ale musel něco říct a nechtěl lhát. Ale musel... "To nic nebylo." lhal, úplně lhal, a hodně.

"Já to věděla... Dobrou Bene, ale příště to řekni, než to uděláš." Ben jí sledoval, jak pomalu odchází. Cítil se kvůli ní tak provinile. Miloval ji, zatraceně jí miloval! A musel říkat věci, jako tyhle. Možná bylo všechno tohle špatně, možná že by bylo lepší, kdyby řekl pravdu. Ale nechtěl nic riskovat.

Najednou slyšel klepání na sklo. Ohlédl se, a viděl okna balkónu. Pomalu přišel blíž a otevřel ho. Studený vzduch mu vlezl na tvář a okamžitě se podíval na letadlo, které sedělo na zábradlí. Přišel blíž a široké modré oči se na něj zaleskly silným světlem.

"Keith..."

"Spí." EDIho odpověď byla jasná, ale Ben viděl že si ho prohlíží. Díval se na něj, jako na nejnovější div světa.

"Opravil tě, úplně."

"Ano. Nechám ho spát, zaslouží si to, ale já chci něco vidět. Jdeš se mnou Bene?"

"Teď? Je noc." odpověděl pilot, a vypadalo to, že to AI nebere jako odpověď.

"Ano, teď." bez jediného slova se EDI na zábradlí postavil a přepadl na druhou stranu. Ben se ho pokusil chytit, ale on už jenom viděl EDIho, jak se ve vzduchu otočil v kruhu a dopadl na kola. Vypadalo to, že se mu vrátila jeho aktivní povaha. "Jdeš se mnou parťáku?"

Ben ani vteřinu neváhal, když to uslyšel. Vrátil se do domu, spěchal dolů po schodech a poté vyběhnul ven. EDI tam stál, čekal, a poté prostě jen tak začal utíkat pryč. Ben ho následoval, a začal si všímat oblohy plné hvězd. Běžel za silnými světly EDIho, a než si toho mohl všimnout, tak se dostali na známé místo. EDI se zastavil na kraji útesu a Ben se zastavil spolu s ním. Když se podíval okolo, tak si všiml zelené svěží trávy, ale také ohromného stromu. Stál na útesu, úplně sám, ale tak silně a mohutně. Když se ohlédl, tak viděl dům a okolí. Žádné město, žádné domy, byl to jen čistý pohled.a když se otočil na druhou stranu, tak viděl moře lesknoucí se v měsíčním svitu.

"Tohle místo..."

"To je co jsem chtěl vidět, pamatuješ Bene? Podívej se tam." poprosil EDI a jeho přítel se podíval zpět na dům, přesněji na místo před ním. "To je místo, kde si se mě snažil naučit létat. "A tohle." podívali se na pláž. "Tohle je místo, kde jsem poprvé pocítil doktora ve své sféře. Hmm zajímalo by mě jestli tam pořád žije ten otravnej krab."

Ben se se zachechtáním posadil a opřel se o strom. "Toho kraba bych rád viděl. Ale máš pravdu, pamatuju si to tady." Ben byl rád, když si AI sedla vedle něj. Cítil jeho přítomnost ve sféře a spokojeně se o sebe opřeli. "Popravdě jsem si nikdy nemyslel, že se sem vrátíme, takhle, po tom všem co se stalo. A ty pořád nemůžeš létat." EDI tentokrát nemluvil, jenom si položil hlavu na Bena, blízko jeho břicha.Tohle byla pohodlná poloha. Oba věděli, že se vrátí do boje, další den. Ale teď se cítil tak dobře, nostalgicky, a možná i divně, když se sem vrátili. ale byli za to rádi. Bylo tma ticho, dokud...

"A teď mi řekni, co bych měl dělat s Karou?"

"Říct jí všechno?" EDI se zvedl a odešel. Ben ho sledoval, jak si letadlo pohodlně sedlo na trávu. AI zvedla pohled k obloze a měsíci, a jeho quantový procesor mu dodal příjemné myšlenky. Cítil se jako by byl volný, jako by měl opravdu svobodu a nikdo ho nevlastnil. Byl to nádherný pocit. Tak moc si přál, aby to byla pravda, protože nevěděl, co na něj čeká, když se vrátí. Najednou ucítil hřejivou přítomnost Bena v jeho sféře. Pilot něžně pohladil jeho bílou esenci a podíval se na něj. Tak moc si přál, aby věděl, o čem tohle všechno je. Ale ať se stane cokoliv, tak se nevzdá, měl toho za sebou až moc, nikdy se nevzdá. Jacen půjde dolů, a věděl že další den ho uvidí. Ale teď pro něj příjemný dotek jeho přítele byl dost. Bylo to víc, než si mohl kdy přát.

/ - /

Shane byl vlastně teď velmi spokojený. Už to byl nějaký čas, kdy si mohl tak dobře odpočinout, bez toho že by ho někdo rušil. Tak spokojeně nespal ani na posteli, protože věděl že ho Jacen stále sleduje. Bylo tolik důvodů, hlavně to že ten chlap stále chtěl vědět, co Shane dělá, vždy. Pořád ale nevěřil, že utečou, ale teď cítil ten vřelý pocit že je v bezpečí. Přece jen mohl mít nějaký odpočinek, než je Jacen zatáhne zpět. Jazz mu nabízel velmi pohodlný a příjemný pocit bezpečí a péče. Shane jenom doufal, že to nebude trvat dlouho. Když otevřel oči, tak vrtulník byl stále vedle něj. Shane pořád skoro nemohl uvěřit, že by ta AI k němu mohla být loajální. Musel mu to říct.

"Jazzi..." Shane použil nízký a slabý hlas, ale AI se na něj otočila a podívala. "Musím ti něco říct." získal plnou pozornost AI, a dokonce s těžkým srdcem to musel říct. "Vrátíme se tam, Jacen nás najde."

"Ne nenajde-"

"Najde!" Shane zakřičel a zelené oči vrtulníku zamrkaly. "Když jsem byl mladší, Jacen... mi dal do hlavy čip. Můžou nás podle toho vystopovat. Nemůže se vypnout, nebo zničit, jen když mě zabiješ." Shane se podíval dolů a ztěžka polknul. Potřeboval to říct, tak moc se styděl. Bylo to jako by byl jenom Jacenův mazlíček. To je proč se nikdy nesnažil utéct. "Tak... mě tu nech, a běž. Nenech je, aby tě znova chytili." Shane přímo prosil, Jazz to poznal. Jazz ho chvíli sledoval a chtěl něco říct. Vydat nějaký něžný pohyb, ale v sekundě začal řvát bolestí.

Shanovi oči se rozšířily, protože tohle poznával. Byli tady. Jazz se snažil vymanit z těch elektrických pout a zakřičel na Shana. "Uteč!" Jazz mu chtěl dát možnost utéct, dostat se z té jeskyně, bez povšimnutí, ale hoch tam jenom seděl a s lesklýma očima sledoval vrtulník před ním. Ani se nesnažil. "Shane prosím! UDĚLEJ TO!" Bolest byla teď vedlejší, snažil se to ignorovat. Musel Shana přimět, aby to alespoň zkusil! Jazz si poté uvědomil velmi nepříjemnou věc. Teď zkoušeli uspávací plyn. Jazz Shana ihned přitiskl blízko k sobě a držel elektřinu od místa, kde člověka držel. AI to mohla udělat, silou vůle, ale bylo to velmi bolestivé. Na tom ale teď nezáleželo. Snažily se ho vytáhnout, ale Jazz se tvrdohlavě držel na jednom místě. Po několika pokusech toho měli dost a začali používat zbraně. Jazz opravdu nenáviděl raketomety, a to bylo přesně co měli. Po několika raketách na ně Jazz naštvaně zavrčel. "Hej, neškrábat!" Stále se snažily, použili všechno, co měli ale AI stále bojovala. Neměl v úmyslu se stáhnout, vzdát se, už udělal svoji volbu, jeho životní volbu, a nenechá si jí vzít.

Ale vlastně ani nebojoval, chránil lidskou bytost pod jeho tělem. Shane sledoval vrtulník s čistou úctou, ale bez jakéhokoliv porozumění, proč pro něj tak moc riskoval: Proč byl tak tvrdohlavý?! Měl ho tehdy nechat jít. "Jazzi..."

Měl dost! AI s divokým zavrčením zvedla křídla a silou zatlačil. Udělal to znova s více silou a pouta konečně povolila. Měl to v úmyslu risknout! Pevně popadl Shana a rychle spěchal ven z jeskyně, když viděl světlo, tak už vyskočil a zapnul motory. Byl připraven vzlétnout! Opravdu se dostali ven a Shane se v šoku snažil udržet u Jazze. Skoro to vypadalo, že se jim podaří utéct, ale v jediném okamžiku začali padat, když je zasáhla střela energie. Dopadli na zem a Jazz si okamžitě všiml několika AI blízko nich. Zkontroloval Shana a poté s nima začal zuřivě bojovat. Chtěl vyrvat jejich kabely, čipy, procesory, cokoliv! Škrábali ho na krytu, snažili se do jeho těla zarýt drápy, a když uspěli, tak se museli vypořádat s dalšími zásahy. Dokázal vyřadit dva z nich a tam stál poslední. Poté ho ale znova zasáhla silná energie a AI zarazila pařáty přímo do jeho kovové kůže.

Shane to sledoval, musel! Tohle všechno bylo kvůli němu. Jazz pro něj bojoval! Chtěl mu získat svobodu, a nezajímalo ho jak moc ho to zraní. Bojoval, protože se pro to rozhodl. Shane zvedl pohled a jeho stříbrné oči se zaplnily stříbrnými slzami. Tohle nikdy nechtěl. Mohl se nechat zmlátit od Jacena, nezajímalo ho to. Ale nechtěl aby kvůli němu někdo trpěl! Ne Jazz! Chtěl plakat, utéct, zavřít oči. Ale nemohl. Jeho hruď byla těžká a zrychleně dýchal. Jeho dlouhé vlasy mu vlály ve větru a on Jazze sledoval, jak stále bojuje. Jazz se snažil být jeho přítelem, získat si jeho důvěru. Chtěl aby mu Shane věřil. Chtěl být jeho přítel! To bylo něco, co Shane v životě už tak dlouho neznal. Teď jenom chtěl padnout a plakat, protože věděl, že to nemůže zastavit. Jazz chtěl aby utekl, ale Shane to neudělal. Ne, rozběhl se k AI.

"Shane ne!" Jazz na něj zakřičel, ale hoch se nezastavil. Jeho srdce divoce bilo, protože možná konečně našel správnou cestu. Ale poté se všechno ponořilo do bílé, když ho zasáhla další koule energie. Jazz odmítavě zakřičel, ale taky ho tvrdě sestřelili dolů.

"Řekněte šéfovi, že ho máme!"

AI našla sílu otevřít oči a podíval se na Shana. "Ne, prosím..." pohnul se blíž k chlapci, ale než ho mohl zkontrolovat, tak ho zatáhli zpět. Po chvíli se objevily letadla a Jazz zuřivě vrčel, musel se dostat blíž. Když jeden mužů začal shana kontrolovat, tak musel Jazz zalapat po dechu v hrůze.

"Měli bychom mu sehnat doktora, nebo ho ztratíme." Jazz byl přímo znechucený tónem toho hlasu, jak to řekl, tak bez náznaku soucitu. Ale pro něj to bylo utrpení, bylo to jako by mu někdo vyrval srdce. Nemohl uvěřit, že ten člověk, kterého si vybral za partnera by měl zemřít. Musel žít!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama